Ten, který mi pomohl odemknout svět
Pamatuju si, jak jsem jednoho teplého květnového dne v roce 1990, v prvním jaru po sametové revoluci, kdy naší zemí spolu s šeříky kvetla a kypěla naděje a nadšení na velké změny, vyzvedl z vědecké knihovny trojdílný cestopis Afrika snů a skutečností. Přinesl ho domů a začetl se do něj tak, že jsem se nemohl odtrhnout. Využíval jsem každou chvilku a přitom si vpisoval do notýsku poznámky. Příběh cestovatelů Hanzelky a Zikmunda mne uchvátil. S každou další stránkou rostla touha a nadšení vyrazit přes hranice do světa, který se pomalu otevíral. Nejdříve třeba k sousedům, do Německa. A později třeba do Afriky.
Při čtení navazujících cestopisů a sledování precizně vytvořených map obou slavných objevitelských cest jsem si zároveň kladl spoustu otázek, a tak jsem neváhal a v době, kdy neexistoval Internet a mobilní telefony jsem jakožto student gymnázia, které kdysi pan Zikmund také navštěvoval, napsal cestovatelské legendě papírový dopis. O pár měsíců později, s omluvou, že to trvalo tak dlouho, mi přišla odpověď.
Dopis na hlavičkovém papíře začal: „Milý mladý příteli Jiří,…“. A pak spoustu milých inspirativních slov a samozřejmě odpovědi na mé otázky. Wow.
Vyměnili jsme si ještě asi dva dopisy. O rok později, v květnu 1991, jsem měl tu čest pana Zikmunda přivítat na schodech Masarykova gymnázia v Plzni, a přivést jej osobně do výuky. Byl to zeměpisný seminář a více než hodinu jsme společně v úzkém kroužku svých spolužáků s panem Zikmundem diskutovali o jeho cestách nebo o tom, jak vidí měnící se svět. Těm, kdo si přinesli knihy, se do nich podepsal, popřípadě přidal věnování.
Byl to jediné osobní setkání s panem Zikmundem, které ale ve mne nechalo nesmazatelnou stopu, a ta se pak táhla různými dalšími situacemi a událostmi v mém životě dál. Třeba v tom, že jsem pak studoval geografii na VŠ a nyní pracuji na katedře geografie na plzeňské univerzitě. Nebo když jsme se svým kamarádem Františkem Krampotou napsali naši první knihu o Ugandě a navštívili tam mimo jiné pramen Viktoriina Nilu, o němž cestovatelé ve své Africe snů a skutečností píší.
Před časem se ho zeptal Daniel Stach v pořadu Hyde Park Civilizace na ČT24, co by chtěl, aby si lidé vybavili, když se řekne Miroslav Zikmund. Přál by si, aby to byl „někdo, kdo jim otevírá svět, kdo jim poukáže na to, že Česká republika není pupek světa. A že je lépe se podívat za hranice, načerpat tam jiné znalosti k poučení a tím také získat víc sebedůvěry.“ Chtěl by, abychom si ho pamatovali jako člověka, který „chce otevírat svět, abychom se naučili víc a mohli být lepšími lidmi.“
Pokud mne se týče, tak toto přesně Miroslav Zikmund pro mne byl a je. Ač komerční inženýr, tak vlastně srdcem i duší geograf v tom nejhlubším slova smyslu, který se do této disciplíny nesmazatelně obtiskl. Člověk schopný získávat, třídit, analyzovat a interpretovat stohy dat. Člověk, který se neobejde bez mapy a znalosti cizích jazyků. Člověk, který hledí na svět v souvislostech, propojuje globální s lokálním, chce se neustále učit, ale zároveň nepřestává žasnout nad krásami, které nás obklopují. Člověk se smyslem pro dobrodružství, objevování, ale také s empatickým srdcem pro druhé, a ochotou přiznat svoji chybu a selhání.
Pan Miroslav Zikmund zesnul ve věku 102 let dne 1.12.2021. Díky svému bohatému životu, ve kterém během jednoho století viděl proměňující svět a zaznamenal jej do deníku, nám zanechal nejen unikátní badatelský materiál, ale především nám tu zanechal svůj odkaz a klíče k odemykání a poznávání světa. Je na každém z nás, zda je uchopíme a s odvahou a pokorou je budeme používat, a pak je předáme další generaci.
V Plzni 3.12.2021
RNDr. Jiří Preis, Ph.D.
katedra geografie, Fakukta ekonomická, Západočeská Univerzita v Plzni
