doc. RNDr. Alois Hynek, CSc.

Přinášíme Vám v pořadí druhý článek z rubriky „Rozhovory s geografy“. Ten je věnován jedné z významných osobností brněnské geografie doc. RNDr. Aloisi Hynkovi, CSc. Rozhovor s ním přinášíme formou panelové diskuze. Ta proběhla v rámci studentské konference New Wave 2019 (12. – 13.9.2019). Doc. Hynek významně proměnil pohled na humánní geografii v Brně. Jeho otisk je dodnes zapsán do stylu práce jeho bývalých studentů. Témata diskuze se dotkla nejen pohledu samotného docenta Hynka na současné trendy v humánní nebo sociální geografii. Diskutovala se problematika centrality české geografie nebo budoucnost doktorského studia. Mezi hosty zasedl jeho kolega RNDr. Jaroslav Vávra, Ph.D., a bývalí studenti RNDr. Břetislav Svozil, Ph.D., RNDr. Robert Osman, Ph.D., RNDr. Mgr. Pavel Doboš, Ph.D. a RNDr. Vendula Svobodová.

________________________________________________________________________________________________

 

Panelová diskuze s doc. Aloisem Hynkem

 

Panelová diskuze se uskutečnila v rámci konference New Wave 13. 9. 2019 v Brně.

Pavel Doboš: Rád bych Vás všechny přivítal na diskuzi s názvem Dekády snah o posun brněnské humánní geografie, o čemž si budeme povídat nejen s panem docentem Aloisem Hynkem, který právě byl jedním z nejdůležitějších aktérů v těchto snahách. Dále zde přivítám naše dva absolventy doktorského studia pana doktora Břetislava Svozila[1], pana doktora Roberta Osmana[2], doufejme, že brzy budoucí absolventku našeho doktorského studia doktorku Vendulu Svobodovou[3] a konečně blízkého spolupracovníka pana doc. Hynka, pana doktora Jaroslava Vávru[4] z Liberce. Původně tady s námi měl být ještě jeden diskutující pan dr. Gustav Novotný[5], ale bohužel tragické události přispěly k tomu, že tady dnes s námi není. Ještě bych mohl představit sebe jako moderátora, já jsem Pavel Doboš[6], který tady teď působí na Geografickém ústavu.

První bod se jmenuje 90. léta a přísun idejí ze západu. Teď bych předal slovo panu docentovi, jestli by mohl říct krátké myšlenky k přísunu idejí z anglosaské humánní geografie do Brna.

Alois Hynek: Ono to nezačalo v 90. letech, ale už v 70. letech. Dostal jsem se na univerzitu v Manchesteru (1977) a tam jsem byl silně ovlivněn britskou geografií. Už ten název humánní, my tomu říkáme sociální geografie. Kdo studuje britskou, potažmo anglosaskou geografii, tak ví, že social geography je úplně něco jiného než ta naše sociální geografie, kterou v podstatě bereme z Německa. Navíc my ctíme ještě humanistickou geografii, o té se téměř nemluví, je to v té české geografii takový nějaký, já nevím, zasmrádlý, až bych řekl docela surově. Protože to se prostě nějak monopolně nastaví. Já jsem měl v Ostravě na sjezdu referát, kde jsem si dal záležet na tom, abych řekl, že česká geografie žádný centrum nemá. Protože ho má a mně se to centrum nelíbí, měli bychom být polycentričtí.

Když si vezmete Británii, tak je Londýn, ale taky Oxford, Cambridge atd. Ten centrismus české geografie je přímo děsivej. V 70. letech jsem začal dělat mentální mapy a neexistoval geograf český, kromě Jardy (Jaroslava Vávry), který by k tomu neměl nějaké poznámky „subjektivismus…“ rozumíte atd. Po listopadu najednou všichni měli mentální mapy a psali o tom. Přičemž kdyby znali takového Whiteheada (Alfred North Whitehead), ten říká, že ty zárodečný ideje, ty jsou ty nejlepší. Prostě tam je nutný projít určitou historií, protože pokud historii ignorujete, tak to zplaní všechno – to pak je povrchní.

Takže britská humánní geografie je velice inspirativní a já jsem byl rád, že jsem tady v doktorském studiu, a především v letech 2013 a 2015 mohl se studenty tyhle věci dělat. Tam se sešla parta lidí, která nekladla odpor proti výuce v angličtině a řekl jsem otevřeně „já taky anglicky neumím“. Oni byli ochotní akceptovat jiné ideje, než jsou ty u nás platné, centrální, prostě sociogeografické ideje. Protože sociální geografie je kritická geografie. Problémy v geografii nejsou jen český, to je stejný na Slovensku. Tam běží kvalita života a jakási tvořivá třída a kdo to nedělá, tak není hodnověrný geograf. To není jenom o paradigmatech, to se musí všechno otevřít.

Pavel (Doboš) sepsal magisterskou práci a já na ni psal posudek. On dělal teorii geografie, v takovém věku, to je sebevražda, že jo. Ale pánbůh zaplať za takového člověka, co se do toho pustí a ten posudek, který jsem napsal, kupodivu jako prošel a Pavel se nezastavil a od tý doby jde v tom pořád dál. Já jsem měl tady na Ústavu štěstí na studenty, kteří vždycky šli po takových tématech, třeba nereprezentační teorie, ANT atd. a třeba Robert (Osman) udělal i učitelský studium a on tam vnesl dramaturgický pohled, to bylo něco fascinujícího. Skončím tím, že věda musí být volnější, bez toho to nejde. To není anarchismus. Vysoká škola musí být otevřená, musí dávat prostor nejen studentovi, ale i tomu učitelovi.

Pavel Doboš: Byl zmíněn doktor Vávra, že se tedy před těmi dekádami díval na snahy doc. Hynka přenést mentální mapy. Tak jak si na tohle období pamatujete vy?

Jaroslav Vávra: Děkuji za výzvu. Já jsem začínal v Praze, přešel jsem do Liberce, tam jsem se  v souvislosti s mezinárodní Chartou geografického vzdělávání potkal s humánní geografií. A tam jsem narazil na „place“, které považuji za jeden z klíčových konceptů v humanistické geografii. Humánní beru opravdu to, co není vysloveně příroda, když to řeknu zjednodušeně – společnost včetně kultury, a na to se u nás strašně zapomíná. Můžou v tom hrát roli komunity, náboženství atd. A pak je tam humanistická, kde vidím ústřední roli jedince včetně mentální mapy. Dost lidí si plete myšlenkové mapy, koncepční mapy a mentální mapy. Jako mentální mapa se bere to mind maps. To znamená, jak něco poznávám, jak to strukturuju atd. Ale abych pokročil. Samozřejmě jsem se v tom strašným způsobem plácal, protože jsem v tom byl v Liberci úplně sám. A pak přišel pan doc. Hynek a tam jsem ocenil právě tu šíři znalostí, literatury.

Pavel Doboš: Postupně se dostávám k dalšímu bodu, což je zkostnatělost české humánní geografie a její rezistence nebo změnu rezistence centra vůči nějakým jiným přístupům. Mě v tomhle zajímá, když dr. Svozil do českého geografického rybníka přišel s tím, že bude psát dizertační práci na etnografický výzkum ostrova Čečeň v Kaspickém moři. Jak se na to dívali?

Břetislav Svozil: Jednak já jsem rád, že jsem u Jardy Vávry mohl studovat v Liberci a potom jsem přišel sem na doktorát a možná ještě, než k tomu dojdu, ono bylo zajímavý setkání s panem docentem. Abychom to trochu odlehčili, když jsem obhajoval svoji práci v Liberci, kde jsem dělal práci na přírodní národy Sibiře. Vždycky jsme se obávali, že přijede nějaký hlavoun z nějaké univerzity, který nám to strhá. A přijel pan docent a opravdu mi to tam celý strhal a já sem se ve své mladické nerozvážnosti s panem docentem hádal. On potom ustoupil, protože viděl, že nemá smysl se se mnou přít, protože na to potřebuju čas, a trvalo to asi rok, rok a půl a oslovil jsem pana docenta, jestli bych u něj mohl dělat doktorát.

Když se ptáte, co to vlastně přineslo, jestli můžu použít sprosté slovo, tak to výstižně řekl doc. Toušek „Ku*va, konečně nějaký téma!“ Myslím, že to nebylo klasické téma. Bylo tam obrovské množství neznámých – jiné území, kultura a vůbec tím, že jsme prioritně šli přes kvalitativní výzkum a pracovali s mentálním mapováním a mnohonárodnostní komunitou založenou na ilegálním lovu jeseterových ryb, což je vlastně druhá největší mafie. A pan docent, a toho si nesmírně vážím, mi to umožnil zkoumat. Dal mi otevřenost a svobodu a zároveň zodpovědnost, že když se do toho pustím, tak to musím dokončit a musí to být v nějakém adekvátním celku, aby to bylo obhajitelné.

Alois Hynek: Bylo to kouzelný, protože já jsem mu tam prakticky celou práci hodil pod nohy a všichni mi řekli, že on je tam (v Liberci) nejlepší student. Faktem je, že jsme k sobě hledali delší dobu cestu, ale on je cestovatel, a to je něco, co v český geografii jaksi je podceněný.

Já kdykoliv jsem studenty dostal za hranice České republiky, tak byli slepí, němí, hluší. V té geografii jsme příliš vázaní tím českým prostorem, a to cestování je přesně to, co potřebujeme. On když do té Čečny jezdil, tak tam jezdil se svou manželkou. Tam je muslimská komunita, která byla rozdělená, ženy a muži. Vrchol byl, když ho pozvali na noční ilegální lov jeseterů.

Pavel Doboš: Když tu probíráme přelomové disertační práce, tak bych se obrátil na Roberta. Jaká byla jeho situace, když oznámil českému geografickému rybníku, že se bude věnovat lidem s tělesným znevýhodněním – vozíčkářům.

Robert Osman: Já neměl tu čest studovat ani pod dr. Vávrou ani pod doc. Hynkem v tom smyslu, že by mi vedli práci. Nicméně pan doc. Hynek mě učil na řadu předmětů, takže i tak mě rozhodně ovlivnil. Teď k tvojí otázce. Když to vezmu obecně, ta dizertace nebyla nijak přelomová. Byla specifická tím, že vycházela z rozhovorů s pěti komunikačními partnery. Byla specifická z toho pohledu, že musíme mít oponenty z Prahy z Albertova a tam pochopení pro takhle malý vzorek není. Měl jsem z toho obavy, ale myslím si, že pan doc. Ouředníček prokázal velké pochopení, i když tomu třeba úplně nevěřil, ve smyslu, že je to dobře zkonstruovaný vzorek. Slyšel moje argumenty a nechal to projít. To bylo pro mě velké zjištění, že to vlastně jde. Ale musíte to dělat s nějakou schopností anebo připraveností argumentovat. Počítat s tím, že si to budete muset poměrně robustně obhájit. Jinak si nemyslím, že by ta dizertace byla nějak výrazně jiná. Ano, použil jsem tam kvalitativní metody, což navazuje na tu linku, o které mluvil i Břeťa, které nejsou dodnes nijak silně etablované v české geografii. Ale když se podíváte na zahraniční geografii, hlavně tu anglosaskou, tak tam v sociální geografii skoro dominují.

A komentář k té sociální geografii, pan doc. Hynek zmínil, že to vyznění humánní geografie britské, tady není přijímaný. Já asi souhlasím, že dominantně ne, už i tady jsou lidi, kteří to prosazují, kdybych měl jmenovat tak Pixová, Šuška, Matoušek, ale třeba i Pavel Doboš. Jsou to lidi, který to obhajují, ale je pravda, že málo z nich se podaří udržet v geografickém prostředí. Takže není to jednoduchý v tomhle smyslu to dostávat do mainstreamu. To jen jako poznámka, že i britský pojetí sociální geografie má nějaké zastoupení v českém prostředí z mého pohledu.

Pavel Doboš: Tím jsme se dostali k zajímavému tématu, že naše geografie je založená na nějaké centralitě. Já mám možná takový metodologický rozpor: kvantitativní vs. kvalitativní metody. Dá se říct, že posun proběhl, ale kvalitativní metody stále nejsou v centrální české geografii tak akcentované jako zásadní metodologický směr. Což, souhlasím s Robertem, je dost v protikladu s tím, co se děje v anglosaské geografii. Zároveň jsme se dostali k otázce angažované geografie, kritické geografie, radikální geografie, kterou je v současnosti tady v Brně známá Vendula Svobodová. Takže bych se zeptal jí, jak pracuje s tím, že na jednu stranu prosazuje kvalitativní metody, na druhou stranu prosazuje nějakou kritickou angažovanou geografii, která je taky paradigmaticky něco, co není úplně v české geografické centralitě vítáno. 

Vendula Svobodová: Děkuju za slovo. Já jsem před rokem zapsala nějaké předměty na FSS (Fakulta sociálních studií) v Brně a tam jsem se poprvé dozvěděla, že angažovaný výzkum je regulérní metoda, která se dá dělat. Já jsem to intuitivně dělala od začátku, ale snažila jsem se to schovat, nebyla jsem v té metodické části tak otevřená, jak bych chtěla. Až na FSS jsem se dozvěděla, že se to tak dá dělat. Na to jsem navázala v jednom článku, kde jsem naprosto otevřeně a podrobně popisovala, jak jsem metodicky postupovala. Co a jak jsem dělala, když v mém případě ta metoda nefungovala nebo nestačila. A posílala jsem to do pražské Geografie a nakonec oponenti, kteří s mým přístupem úplně ve všem nesouhlasili, tak si cenili právě téhle metodické části.

A angažovanost můžu propojit s vlivem doc. Hynka. Já jsem si na panu docentovi vážila toho, že mi nechal ohromnou svobodu. Kdyby mě do něčeho tlačil, tak já, i kdyby to byla dobrá věc, bych mu to na první dobrou odmítla. A pan docent vždycky nadhazoval určitý témata a já mu na ně říkala „jo, to se mi líbí“ anebo „no to teda v žádném případě ne“. Nakonec třeba k těm tématům, která jsem nechtěla, jsem nějakým způsobem dospěla. On mě zahrnoval neuvěřitelným množstvím literatury. A já si to vždycky nějak profiltrovala a dalo mi to víc, než kdyby mi diktoval, co mám kdy číst. Mohla jsem si v tom najít ty svoje věci, pak jsme se o tom bavili. Takový volný nevedení. A zároveň když, a teď už se dostávám k té angažovanosti, když pan docent začal cítit z toho mého výzkumu, že to, co dělám, je zaangažovaný dost, protože jsem zkoumala prostředí, kde jsem se narodila a pak dlouho žila a pracovala jsem tam s těmi lidmi, tak on mě od toho neodrazoval. Já, když jsem tam viděla nějakou křivdu, tak jsem ji chtěla tou vědou napravit. A to je důvod proč si myslím, že by věda měla být angažovaná, že má upozorňovat na něco, co je špatně ve společnosti, protože kdo jiný to má dělat?

Pavel Doboš: Tím jsme se dostali k dalšímu bodu. Potenciál kritické, radikální, feministické, poststrukturalistické geografie v našem prostředí. Předávám slovo dr. Vávrovi.

Jaroslav Vávra: Ten angažovaný výzkum… já se samozřejmě v tom pohybuju taky a je to velice těžká záležitost. Zvláště pro toho, kdo začíná, klobouk dolu a že máte chuť do toho jít. A řeknu svoji zkušenost. První věc, kterou jsem si uvědomoval, je, že do takového výzkumu musíte jít s určitou zkušeností – na rozdíl od té nalajnované exaktní vědy. Ta angažovanost, to je přístup, který využívají etnografové, etnologové. Ale tam je nebezpečí, že se s něčím ztotožním a pak nebudu dostatečně kritický. Proto jsem šel do filozofie. To mně pomáhalo získat nadhled, že nemůžu všechno filtrovat přes svou zkušenost, jako fandím vám, ale je to běh na dlouhou trať.

Alois Hynek: Tady sedí dr. Herber, toho člověka není možné vynechat. Byla teoretická geografie a my jsme promýšleli, jak s tím hýbnout dál. Vladimír (Herber) je dokonalý administrátor. Říkal jsem mu, že z teoretické geografie potřebuju udělat Geografické myšlení. Tak Vladimír napsal Teoretická geografie/Geografické myšlení. Prošlo to a příští rok už bylo jen Geografické myšlení.

Ještě bych se chtěl vyjádřit k aplikované geografii. V jedné firmě  jsem pochopil, v čem je problém nejen české geografie, ale geografie vůbec. My furt říkáme „how things are?“ u firmy musíte říct „how things should be?“. A ten, kdo vám ty peníze dává, on vám naznačí už výsledek a teď se dostanete do etického problému – postavit se proti, být radikální, být feministický atd., to není jednoduchý. A teď česká geografie má ty problémy, protože je financovaná především státem. Ta sociální geografie by měla být kritická.

Problém je v tom, že když takovou práci vedete, to Vendula neřekne, jaký my jsme museli překonávat personální problémy. Mně vadí, když se dělá práce, která otevírá nějaký nový směr a vyjadřují se k tomu lidi, oponenti, kteří o tom nemají ani ahnung. Oni ani nevědí, že nevědí. Já můžu mít výhrady vůči rytmické analýze, protože jsem spíš ten everyday practices, ale nikdy bych netvrdil, že je to blbost. Ale je toho tolik a je to tak otevřený, že by na těch katedrách opravdu měly být volný semináře nebo nějaký geografický myšlení, který by otevíraly tyhle směry. A tomu by se mělo přát i za cenu, že to nemá takový precizní výsledky. Problém je v tom, že geografie je na přírodovědeckých fakultách většinou.

(souhlasné mručení ostatních)

Robert Osman: A je to problém té přírodovědecké fakulty? Já si to samozřejmě taky chci myslet, že geografie na přírodovědě je kámen úrazu, protože tam je to dominantně kvantitativní. Na druhou stranu je to strašně nekonstruktivní pozice, protože ono se to politicky nezmění. Tady se diskutovalo velice krátce, když se zakládala FSS, že by se tam sociální geografie mohla přesunout. Ale nebyla pro to, ani v tu chvíli, politická podpora. Z toho důvodu si myslím, že je potřeba hledat jiný východisko. Jako jasný, tady je velký disrespekt nebo nerespekt k sociálním vědám obecně v celé společnosti. My máme kouzelný situace, že tady děkan je přírodovědec, obrací na nás jako na geografy, abychom mu udělali analýzu trhu práce při zavádění nových oborů na fakultě. Takže on nás uznává, ale úplně mimo akademickou produkci. Ale i to jsou cesty, kde se dá ukazovat, co ten geograf umí a že i ty měkký metody mohou být cenný, na tom, co potřebují ti přírodovědci. Na tom vidím nějakou, i když velice submisivní a velmi pomalou, ale cestu.

Pavel Doboš: Potenciál radikálních, feministických, anarchistických, poststrukturálních a dalších geografií. Jakou vidíte šanci pro humánní geografii? Mohly by si vydobýt nějakou pozici, ačkoliv zatím v tradičním českém kurikulu akcentovány nejsou?

Robert Osman: Já jsem k tomu skeptický, protože vy můžete vytvořit kurz, nějak ho pojmenovat, ale podstatný je, kdo to učí. Ono se to může krásně jmenovat feministická geografie, ale když to bude učit člověk, který si představuje, že je to o tom, že ženy mají dostat kvóty, tak se nic moc nestane. Když se bavíme o tom, kteří naši absolventi jsou nejzajímavější a čím to bylo dosažený, tak podle mě je to v tom, že se neomezili studovat právě jen na geografické instituci. Měli víc studií, geografii a něco nebo měli nějaký přesah někam jinam nebo začali chodit na nějaké kurzy někam jinam. Protože já trpím určitou nedůvěrou v to, že pokud bychom si to dali do kurikula, tak to bude čistě formální změna, ale nebude to obsahová změna. Z toho důvodu si myslím, když člověk chce tou cestou jít, tak musí využívat jiný obory, jiný fakulty. Na druhou stranu bych nechtěl, aby tady vznikla představa, že ta česká geografie je jako nějaká strašně super blbá a musí přijít totální revoluce, která ji zlepší. Čím jsem starší, tak docházím k tomu, že nějaká konzervativnost, pomalost, rigidnost toho prostředí má taky svoje výhody. Když žijete ve světě, kde se všechno mění, tak mít v tom prostoru něco, co tou konzervativností garantuje nějaký vývoj, má i výhody. Takže ta konzervativnost nepřináší jenom negativa.

Alois Hynek: To je Hartshornovský „geography is, what geographers do“.

Pavel Doboš: Mě to třeba zajímá, protože jsem si prošel doktorskými kurzy od doc. Hynka. Kde jsme museli psát teoretickou esej, což bylo doposud něco nevídaného. Jak se s tím studenti vyrovnávali, pane docente, že najednou se po nich chce vědecká teoretická esej?

Alois Hynek: Ty eseje jsou na západě běžný. Tady je jaksi věnujeme nějakému zkoušení. Kluk studoval v Británii, sepsal magisterskou práci a já jsem se ho ptal, kdy to bude obhajovat. Nebude. Oni to pošlou na jinou univerzitu, ta pošle posudek. U nás se u těch diplomových prací hádáme mezi sebou a je to většinou osobní personální záležitost. My musíme podporovat chytrý témata, jinak s tím konzervatismem nevystačíme. Samozřejmě, že to nepředěláme přes den, ale opravdu ten vývoj tam musí nějaký být.

Jaroslav Vávra: Když jsem se dostal na zahraniční konferenci, ze začátku jsem rozuměl tak 20 %, prvně to kolem mě jen tak lítalo. A pak šla doba, literatura, konzultace, internet atd. Teď když jsem byl naposledy na konferenci, tak neříkám, že 100 %, ale 80, 90…, a tam jsem se dostal, že už jsem byl naladěný na to jejich myšlení. Takže neházejte flintu do žita, já jsem tady studoval i na filozofické fakultě. Ze začátku jsem nerozuměl ničemu, ale ty anglosaské země mě naučily, že tam se jde po key words. To je cesta, jak se dostat dál.

Alois Hynek: Dbáme na to, co student ví, ale my bychom měli více věnovat pozornost, co student umí. Protože to „umět“ znamená myslet.

Pavel Doboš: Zeptal bych se dr. Svozila, jestli pociťoval se svým tématem, že když jede na zahraniční konferenci, tak mu lidé rozumějí víc než tady?

Břetislav Svozil: Ono je to, jak říkal Robert. My jezdili na konference psychologů, sociologů a do zahraničí, protože jsme potřebovali tu svoji metodologii kriticky posoudit jinými obory. A tam jsme hledali nějakou variantu, protože jsme si uvědomovali, že kvalitativní výzkum v geografii je okrajová záležitost, ale pro ten náš komunitní výzkum v nepoznané komunitě, to bylo nutné. Mezi geografy na Albertově jsme nikdy nebyli. Postupně se ale etnografické postupy vžily a začaly se v geografii využívat, ale chtělo to nějaký čas, než se zjistí, že některé metody z jiných oborů jsou vhodnější, možná jsou v něčem dál a je dobré se v nich inspirovat.

Začali jsme dělat kvali výzkum, propojili jsme kurikula dvou předmětů s kurikulem základní školy a dívali jsme se, jaký to má dopad na studenty, na akademiky, na učitele, na komunitu a viděli jsme přínos geografů. Během 5 let na té ZŠ přibylo asi 100 studentů, otevřely se malé vesnické školky, rozšířila se spádovost. Ukázalo se, že ty věci, které se tady dají naučit, jsou leckdy využitelné, ale záleží na personální otázce. Protože pro mě, a mnohým to mohlo vadit, ale pro mě byla klíčová osoba doc. Hynka. Potom jsme zakládali první laboratorní školu, která má přesah na laboratorní školy v Cambridge, Londýně, Vídni a další. Byli u toho rektoři univerzit, ze zahraničí, řada odborníků. A cílem je, a k tomu mi pomohlo hodně geografické myšlení a práce s doc. Hynkem, Jardou Vávrou, že řešíme cíle vzdělávání z pohledu toho žáka. Ten celý systém funguje tak, že do toho vstupují další partneři, bussinesový sektory, odborníci z venku. Když u nás vzniká digitální centrum, tak součástí je Lego Education s českou centrálou, do toho je Česká spořitelna, do toho je Red Hat, Microsoft atd. a základem je vzdělávání žáka pro 21. století.

Alois Hynek: Břeťa nastoupil do Deblína jako ředitel a městys Deblín se rozdělil na dvě stejný poloviny. Jedna: „Takovýho učitele nám byl čert dlužen.“ Druhá polovina říkala: „Konečně přišel někdo osvícenej.“ Jemu se povedlo ten Deblín otočit vzhůru nohama a zaktivizovat lidi. To je komunitní výzkum. Já si nedovedu představit, že by tohle stálo na nějakým kvantitativně pozitivistickým přístupu. Etnografii Britové říkají participativní metody.

Robert Osman: Příběh Břeti je vlastně krásnej, já ho do jistý míry znám. Moje kritická pozice je, že je to strašně postavený na individualitě toho studenta. Že on to takhle chce dělat, má pro to nějaký předpoklady a nějaký předporozumění. Ale druhá věc je, jestli je to schopné systematicky v těch lidech rozvíjet a nějak je k tomu motivovat, což je ještě něco jiného. Ty jsi k tomu motivovat nepotřeboval, já jsem k tomu taky nějak motivovaný nebyl, Vendula asi taky. Že je to o tom, že přijdou lidi, kteří už to prostě hledají, a je otázka, jestli to najdou tady nebo jinde.

Alois Hynek: Jde o to, aby pořád byly nějaký šance. Vy třeba jste stejní v tom, že jste to dokázali a jste silný individua, který za tím jdou, ale my musíme každého studenta nějak odhalovat, umět ho nachytat, na co je citlivý, pomoct mu, protože každý nemůže být dravec. Jsou lidi, kteří chtějí jen absolvovat.

Břetislav Svozil: Nejsem si jistý, jestli to úplně jde, ale základ vzdělávání – vytvářet příležitost pro každou individualitu. A to je jedno jestli je to VŠ nebo ZŠ. Dnes je týmová práce více ceněna. Pořád je to vytváření příležitostí. A to si myslím, že se nedaří na žádném stupni vzdělání. A možná o to ani tolik neusilujeme. Teď se daří, že se může propojovat a vybrat si předměty na různých katedrách. To je první předpoklad k tomu, najít si nějakou svoji cestu.

Pavel Doboš: My jsme tu všichni v pozici, že si myslíme, že nám bylo umožněno něco, co tady nebylo normální. A ano, velmi zásadní roli v tom pro nás hrál doc. Hynek, proto bych se rád dostal k tomu bodu, okolo kterého tady celou dobu kroužíme. Jak jsme kdo byl ovlivněn výukou, nápady doc. Hynka. Vendy už něco říkala, tak jestli na to chceš nějak navázat.

Vendula Svobodová: Já bych k tomu doplnila, že pan docent má určitý dar, ale ten dar může zůstat nepochopený. Já myslím, že pan docent nekouká na studenty – „ty jsi jedničkář, ty dvojkař,“ on se podívá na člověka, který by byl pro ostatní blbej, a najde něco, co ten člověk umí nebo pro co má schopnost a vyzdvihne to. Protože každý jsme úplně jiný, a právě práce v týmu vyžaduje, aby se individualita nepotlačovala, ale vyzdvihlo se, co kdo umí. A to si myslím, že doc. Hynek umí vycítit, najít a zároveň podpořit.

Já za sebe můžu říct, že když jsem dopsala bakalářku, tak jsem si připadala hrozně, nebyla jsem spokojená. Pak jsem procházela i tím magisterským studiem a nepřišlo mi na mě nic tak moc úžasného, že bych si myslela, že bych měla jít na doktorát. Mně se ta představa líbila, ale vlastně jsem potřebovala podpořit a on dokázal vycítit, že když mi nahází milion knih, tak já si v tom nacházím to svoje. A najednou jsem viděla, že asi nebudu tak blbá, jak si myslím a třeba jsem dobrá na určitý věci a na těch jsem začala stavět a za to můžu poděkovat docentu Hynkovi. Za to, že teď začínám čtvrtý ročník doktorátu a pořád mám tu energii dokončit to.

Alois Hynek: Mně jako učiteli dala mnohem víc psychologie, než pedagogika. Vendy, tam klíčovej moment byl, když s tím předseda komise nevěděl rady a řekl to otevřeně. Protože názor vedoucího, názor oponenta a ještě váš postup. To jsem se přihlásil a něco jsem tam řekl a já už nevím co. A on řekl: „beru to“. Zapsal a posunulo se to.

Pavel Doboš: Pokračovat bude Robert.

Robert Osman: Jako je to trochu glorifikace osobnosti pana docenta. To z toho asi cítíte, mělo to tak být, takže to cítíte správně. My jsme spolu neměli tak idylický vztahy. O to to může být zajímavější. Zároveň si myslím že je doc. Hynek na Geografickém ústavu nedoceněn a vlastně mi to přijde nespravedlivý. Ač to vlastně i trochu chápu. Ty věci jsou jiný, jsou kontroverzní, nejsou konvenční, jsou přijímaný třeba komplikovaněji. Já kdybych měl za sebe říct, co mi doc. Hynek dal, tak za mě by to byl příklad, že geograf nemusí být jenom povolání. Že to může být součást vaší identity, že žijete jako geograf. To mě inspirovalo příkladem. On nám vždycky říkal learning by doing a sledovat ho, co dělá a jak to dělá, bylo nějaký jeho následování a učení se z toho, jak to dělá on. A to vlastně v několika rovinách. První je právě ta kontroverze, že on se nebál kontroverzních témat. Nebál se vystoupit z řady, dělat něco jinak, jiný věci. Druhá věc, že sám četl. Četl hodně, tady četl rozhodně nejvíc. Což dneska přetrvává v české geografii. Je geografie těch, kteří čtou a geografie těch kterých počítají. Někdy se tomu dá říct jako teoretická, empirická, interpretativní. Někomu stačí ta data a říct, co říkají, a těch lidí je spousta, já bych skoro řekl, že je jich většina pořád. A to byla strašná inspirace, že se to dá dělat jinak, interpretativněji, že ty data samy o sobě nejsou tak zajímavý. Ale k tomu musíte číst. A když jste viděli, že čte on, tak vás to nutilo číst taky. Do dneška se potkávám s tím, že mi lidi řeknou, že číst se má do Ph.D. Po Ph.D. už máte jen produkovat, ne konzumovat. Což je jako děsivá pozice. A on vlastně představoval úplný opak. A ještě si myslím, že dokázal jít za nějaký hranice vlastní konformity a chodit do nepříjemných, konfliktních pozic, což ale pro mě může být nepříjemný, na druhou stranu to vždycky pro mě představovalo nějakou odvážnost. Když v tom systému máte málo odvážných lidí, tak jsou ty odvážný strašně důležitý. No a pak to je věc, co z toho vyplývá, že dělal jiný témata, jinými způsoby, jinou metodologií. On i pro doktorandy byl důležitý tím, že dělal jiný věci, tak dokázal otvírat tzv. niky. Prostor dělat něco, co tady ještě nikdo nedělá, což je pro doktoranda strašně důležitý. A myslím si, že lidi, co šli za ním, z toho těžili, že našli svoji cestu, která byla mnohdy tak jedinečná, že si tím vytvořili vlastní prostor, ve kterým se dokázali etablovat. Takže za to jsem mu rozhodně vděčný.

Alois Hynek: Josef Škvorecký říkal, „Když jste v tanečních, choďte tancovat pro ty nejhezčí holky.“ To je otázka té odvahy. Četba,… o mně se na ústavu říkalo několik let: „Hynek není moc chytrej, on jenom čte.“ To mě úžasně dodalo kuráž.

Pavel Doboš: Teď je na řade dr. Svozil.

Břetislav Svozil: Mně vždycky s panem docentem vyhovovalo, že jsme s novými tématy vystupovali ze své komfortní zóny na různých mimooborových konferencích. Obhajovali jsme věci, o kterých jsme věděli, že je děláme dobře, i když to není běžný přístup. A ty konflikty nám oběma vyhovovaly. Potom, co mi hodně pomohlo, bylo, že doc. Hynek nenutil, ale nabízel. Že by bylo dobré, když dělám tohle téma, začít číst Michela Foucaulta. I když jsem věděl, že to asi nikdy úplně nepochopím, přesto jsem to četl a vnímal jsem, že mi to nějaké obzory rozšiřuje. Člověk má tendenci, pokud je dobře smýšlející, tak se obklopovat vždycky chytřejšími lidmi. Aby sám mohl nějakým způsobem růst. A co mi to všechno přineslo, je nespokojenost se současným stavem. Jsem ředitelem školy a děti od první třídy vedeme a ukazujeme jim prostředky, jak každý dítě může změnit svět. Že nejsme jen součástí, ale že my jsme ti hybatelé, že my můžeme změnit cokoliv si zamaneme. Když si zatím půjdeme. A možná poslední věc, vždycky když zahajuju školní rok, téměř vždycky začínám obrázkem pana Pipa. Používám, když pan Pip jde a zatahuje za sebou zip – takový vločky. Jsou tam ty vločky a pak je tam rozkvetlá louka a záleží jenom na nás, jestli si tvoříme tu rozkvetlou louku anebo se spokojíme na v naší komfortní zóně s těmi vločkami. Ale to je hodně na nás.

Pavel Doboš: Možná bych se ještě obrátil na dr. Vávru, který neprošel naším doktorským studiem, ale…

Jaroslav Vávra: … já jsem doktorským studiem prošel v Praze u profesora Hampla. Když jsem nastoupil do Liberce, tak jsem měl možnost poznat, že pan docent je teda diskutér a debatér v tom dobrým slova smyslu. Nebojí se vstoupit do diskuse. Já si vzpomínám, jak jsme udělali konferenci s filozofy a historiky, byl jsem zvědav, jak tam dopadneme. Na začátek se řekla nějaká stanoviska, ale pak se začalo diskutovat. A ti kolegové z filozofie i historie byli naprosto nadšení, jak to bylo otevřené a říkali „my jsme vůbec nevěděli, že i tohle je geografie.“ To byl pro mě zážitek, který mám v sobě a myslím si, že takhle by se geografie měla prosazovat a nechat o sobě slyšet, na základě erudice.

Pavel Doboš: Tím bych se asi dostal k poslednímu bodu. Jak učit studenty a studentky na doktorátu, aby začali věci dělat jiným a novým způsobem? Aby se geografie stala takovou, která nemá problém diskutovat se sociologií, historií nebo jinou sociální vědou. Jak ty studenty na doktorátu učit?

Alois Hynek: Jdete na to dobře, protože to otvíráte. Nemůže to zůstat u té pozitivistické statistiky. Druhá věc je ta, poznat, vědět, na co je každý citlivý. Kde je možný inspirovat, motivovat nebo šlápnout na kuří oko. Horký problém je kompaktnost toho sboru učitelů. Protože jsou učitelé, kteří už opravdu nedrží krok. Uděláte perfektní kurz geografického myšlení, ale to nezabere, pokud ti kolegové na to nezareagují.

Pavel Doboš: Kdo na to bude reagovat? Nabízí se právě Robert, který bude vést nové kurzy.

Robert Osman: Já z toho nejsem zas tak nadšenej, že máme nový akreditace. Člověk, který má kolik čtyři roky od Ph.D., už má vést Ph.D. studenty, to není úplně nejšťastnější. Já si v tomhle smyslu uvědomuju, co jste říkal, vy pane docente, o té instituci, že už je zkostnatělá. Že pro mě se doktorský studium vzpírá instituci pojaté tímto způsobem a mně ta instituce v přemýšlení o doktorským studiu vlastně vadí. Takže mě by zajímalo, jak se představa otevřeného formátu výuky Břeti spojuje s institucí. Jako s institucionálním způsobem organizace. Nám se osvědčilo, že jsme začali dělat takový večerní čtení textů s doktorandy, kteří chtěj. A vždycky se sejdeme jednou za měsíc a čte se text jednoho z nás a pak se o tom bavíme. Říkám si, že to je funkční model, ale vlastně vůbec nevím, jak bych to zařadil do výuky, protože je to na dobrovolné bázi. Ti lidi tam jsou, protože jsou nějak motivovaný a zároveň je to i mimo oborové, a vlastně pak nevidím ten princip, aby se to dalo propojit s konstrukcí výuky. Takže možná tohle je otázka.

Břetislav Svozil: Vůbec nevím, jak se tady doktorské studium koncipuje, ale když si vzpomenu na sebe, tak za mě by doktorské studium mělo poskytovat zázemí a také nějaké sítě. V dnešní technologické době, a naschvál se dostanu k nám na první stupeň, vytváříme propojení komunity ve světě, aby náš student, páťák, se mohl spojit s páťákem ve Finsku nebo jiných zemích a řešili společný téma. Může to být cesta, jak rozšířit český rybníček, když to jde u malých dětí, tak by to mohlo jít i o úroveň výš.

Robert Osman: Mě by zajímalo od Venduly, když je současná doktorandka, resp. se můžu obrátit na všechny doktorandy. Co by vám pomohlo na doktorátu?

Vendula Svobodová: Mně se líbí, že tě to vůbec napadlo, mě oslovit. Přišlo mi vtipný, že se tady bavíte o tom, jak vypadá doktorát, a nezeptáte se doktorandky, tak díky. To, co já jsem absolvovala, tak ono to nebylo úplně blbý, ale byl to balík předmětů, které byly z různých oblastí, ale ty témata mě nikam neposouvaly a jsem to brala, že si to odchodím a byla to pro mě ztráta času. Já bych ocenila předměty, který by mě posunuly v metodologii, to je ale tady na Ústavu veliká slabina, je tady na to málo předmětů, málo se tomu věnujeme. Dělat dobrý výzkum, znamená znát metody a dělat je dobře. A nejvíc mě na doktorátu posunuly ty naše čtecí večery, takže věci, který dělám ve volným čase. A je to právě hlavně o tom, že když se chcete někam posunout, a čtete milion věcí, kterým nerozumíte, tak musíte v tom nějakou dobu vytrvat. Je to o tom číst a když něco zjistím, mít prostor se o tom s někým pobavit. Což ale v rámci těch předmětů nebylo. My v Brně tomu dáváme velkou svobodu a každý si zkoumá úplně co chce, takže se těžko z hlediska učitelů zastřešuje. Ale nejvíc, co vás posune je, že se o něčem s někým bavíte, on může mít úplně odlišný názor, ale tím, že překročíte tu hranici a nahlédnete za ni, tak to vás posouvá. A to je podle mě to, co tady chybí, aby se doktorandi mezi sebou bavili, bavili se s učiteli, nabízeli si ty různé pohledy, ale bylo na bázi dialogu a ne, že vám někdo něco přednáší o obchodu, i když s obchodem nic neděláte.

Robert Osman: A dokážeš si představit nějakou formální podobu taky toho, co říkáš?

Vendula Svobodová: Já bych to stávající zrušila a nechala bych to na volno. Protože podle mě je ten doktorát o tom, že kdo chce, tak si ty cesty najde. Bylo by fajn se scházet v nějakým neformálním módu tak, jako to děláme my na těch čtecích večerech. Doneseš článek, my ti to zhejtíme, to tě posune. Ale muselo by to fungovat na nějaké bázi dobrovolnosti, což je asi děsný punk, nevím. Ale to mi přijde nejpřínosnější, protože když vás někdo do něčeho nutí, já nevím, jak na to reagujete vy, ale já ne moc dobře. Chápu, že administrativně je nutný to nějak zastřešit, ale rozhodně bych doktorandskou výukou nepotlačovala individualitu doktorandů, protože každý děláme různý téma. Ale zároveň po té metodologické stránce si k tomu můžeme něco říct.

Robert Osman: Dneska je ta situace krutá, tady se předpokládá, že ten doktorand přichází na doktorát a už je schopný publikovat v mezinárodních impaktech, což na jednu stranu není pravda, na druhou stranu se to očekává.

 

– Konec diskuze – poté ještě probíhala debata mezi všemi zúčastněnými i hosty diskuze

[1] RNDr. Břetislav Svozil, Ph.D., ředitel laboratorní školy Labyrinth a manažer projektu Open School Space, svozil@openschoolspace.eu.

[2] RNDr. Robert Osman, Ph.D., odborný asistent na Geografickém ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, osman@mail.muni.cz.

[3] RNDr. Vendula Svobodová, doktorandka na Geografickém ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, v.svobodova@mail.muni.cz

[4] RNDr. Jaroslav Vávra, Ph.D., odborný asistent na Katedře geografie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, jaroslav.vavra@tul.cz.

[5] RNDr. Mgr. Gustav Novotný, Ph.D., odborný asistent na Katedře geografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

[6] RNDr. Mgr. Pavel Doboš, Ph.D., odborný pracovník na Geografickém ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, pdobos@mail.muni.cz.

 

Přepis panelové diskuze provedla RNDr. Vendula Svobodová